Po roce opět zpátky na Brdském Meandru. Loni mi můj premiérový Meandr dal pěkně zabrat, takže jsem do toho letos šel s respektem. Na druhou stranu mám oproti loňsku přece jen o něco více naježděno, vhodnější kolo, více zkušeností, a tak jsem si jako hranici úspěchu stanovil čas 24h, což by znamenalo zlepšení o témeř 6h.
Ještě týden před startem dávaly předpovědi počasí naději na slunečný den s až 28 °C, proto jsem svou výbavu i psychyku ladil spíše na úmorné vedro podobné loňskému závodu. Realita byla hodně jiná. Tři dny před startem byly poměrně dost deštivé, takže bylo jasné, že prášit od kol se opravdu nebude. Startovní den začal lehkou ranní přeháňkou, po které následoval kvalitní celodenní liják. Za chvíli jsem byl tak promočený, že jsem déšť ani moc nevnímal. Tedy s výjimkou delších sjezdů, které byly v dešti a chladném počasí vyloženě chuťovka.
Navzdory nepřízni počasí se mi jelo celkem pěkně. Po loňské zkušenosti jsem čekal, kdy přijde krize, a kupodivu stále nic. Cesta celkem ubíhala i díky tomu, že jsem většinu cesty vždy jel s někým dalším a při klábosení o všem možném nebyl tak nějak čas myslet na déšť, zimu nebo únavu. V první polovině trati jsme se průběžně předjížděli a zase sjížděli s Romanem, účastníkem všech tří dosavadních Meandrů. Později jsem „nabral“ Martina, kterému zmokl mobil, kde měl mapu trasy a tak jsme pokračovali společně podle mé navigace. Projeli jsme spolu téměř celou druhou polovinu závodu. Cestou se k nám přidala ještě další dvojice „navigátora“ a „spolujezdce“ s nefunkční navigací. Jsem za to rád, protože jízda v partě byla velké pohoda. Rozhodně lepší varianta, než se prodírat tmou a zimou sám.
Do cíle jsme společně dorazili v noci kolem druhé hodiny. Výsledný čas cca 18h mne příjemně překvapil, po loňské 30 hodinové bitvě velké zadostiučinění. Ani nemluvím o tom, že jsem tentokrát nepotřeboval odpočinek, abych začal zvažovat účast na příštím ročníku Meandru. Bylo mi hned jasné, že v roce 2026 chci jet zas!
Poznatek – brdské červené bahno je pěkná potvora. Vleze vám všude. Když necháte kolo 2 dny stát, než se dokopete k jeho umytí, skoro neotočíte pedálama a řetěz vypadá jako by byl totálně zrezlý. Naštěstí chemie zvítězila nad přírodou a kolo je zase jako ze škatulky.
| Mapa a videa |
Pro svou obvyklou květnovou cyklodovolenou jsem tentokrát neměl předem vymyšlenou žádnou trasu a ještě pár dní před odjezdem jsem vlastně nevěděl, kam přesně zamířím. Nakonec jsem si objednal ubytování v penzionu nedaleko Liberce s tím, že začnu v Jizerkách a pak nějak vymyslím kam dál. První den jsem tedy dorazil do penzionu, odkud jsem následující dva dny vyjížděl na okruhy Jizerskými horami. Potom jsem se vydal směr Lužické hory, projel si Šluknovský výběžek a přespal v penzionu nedaleko něměckých hranic. Další den jsem projel Českosaským Švýcarskem a z Děčína jsem vyšplhal na hřebeny Krušných hor, kde jsem si našel ubytování na Cínovci. Následovala cesta po hřebenech Krušných hor až k Měděnci. Tam jsem sjel dolů do údolí a po přenocování v Kláštěrci jsem se vrátil do Prahy. Sice jsem s sebou vezl stan a spacák, ale předpovědi počasí s nočními teplotami kolem nuly mě přesvědčily raději využít ubytování v penzionech. Zajímavost - je to první cyklovýlet, kde jsem se ani kousek nepopovezl vlakem a celé si to odšlapal sám.
| Mapa a videa |
Čtrnáct dní po Hradci Králové se konal závod Bikemaraton Beroun COFIDIS, úvodní podnik seriálu amatérských závodů "Kolo pro život". I zde byly v nabídce dvě závodní tratě, Trasa B dlouhá 51 km a kratší Trasa C s délkou 33 km. Nakonec jsem nenašel dost odvahy na delší trať a zvolil 33 km variantu. Byl to můj první závod na mokru. Jelikož několik dní před startem poměrně vydatně pršelo, trať vedoucí většinou po lesních a polních cestách nabídla slušnou porci bahýnka. Naštěstí se počasí v den závodu umoudřilo a v příjemném jarním sluníčku byly ty bahenní koupele celkem snesitelné.
Musím říct, že jsem sám sebe překvapil, jak dobře jsem závod zvládl. Ne že bych se v rámci celkového pořadí vymanil ze slabšího podprůměru, to ani není moje ambice, ale jelo se mi celkem pěkně a v cíli jsem měl stále dost sil. Za rok musím zkusít trasu 51 km.
| Mapa a videa |
Po tom, co jsem si velice užil svou loňskou účast na Pražské 50, plánuji letos kromě cyklovýletů i občasné cyklozávody (což jsou v mém podání v podstatě také cyklovýlety, ale to je vedlejší).
Mým letošním prvním závodem byl Prima CUP Decathlon Hradec Králové, což je tradiční otvírák sezony seriálu Prima CUP. V Hradci se jedou dvě závodní trasy, delší 67km a kratší 47km. Původně jsem pokukoval po té delší i vzhledem k minimálnímu převýšení, ale pro jistotu jsem si asi měsíc před závodem projel trať nanečisto. Dobře jsem udělal. Převýšení je sice minimální, ale je tam několik technicky náročných úseků, kde se jede přes kameny, kořeny, výmoly... zkrátka hrůza. Moje průměrná rychlost byla v těchto částech hluboko pod 10km/h. Celé věci nepomohlo ani občasné drobné bloudění, jelikož bez značení trasy přímo v terénu nebylo vždy dle navigace úplně jasné, kudy se vlastně má jet. Po této zkušenosti jsem se raději rozhodl pro kratší variantu, tj. trasu 47km.
Počasí na závod vyšlo na jedničku. Po pár chladnějších dnech těsně před termínem závodu se v den startu konečně trochu oteplilo a podmínky pro cyklistování byly téměř ideální - zataženo, bezvětří, ani horko, ani zima, prostě paráda. Bylo také štěstí, že dlouho nepršelo, takže trať byla suchá. Jet ten terén za mokra musí být masakr. Po startu jsem vyrazil lehce nervozní, jak zvládnu technické pasáže, které přicházi zhruba od 20. klilometru, ale brzy nervozita opadla a užíval jsem si rychlou úvodní část trasy. Technické úseky nakonec nebyly tak hrozné. Částečně proto, že jsem už věděl, co mě čeká, a také jsem pochopil, že nejsem jedniný z účastníků, kdo s terénem zápasí :) Konečným časem těsně přes 3 hodiny a pořadím někde kolem 70% startovního pole jsem olympijský limit opět zřejmě nesplnil, ale za mne spokojenost. V cíli se mi zdálo, že mám ještě dost sil a že jsem mohl zkusit i těch 67km, ale když jsem viděl na internetu videa z delší trasy, nejsem si jistý. Za rok to třeba risknu. V každém případě již se těším na příští ročník, závod je to opravdu povedený.
| Mapa a videa |
Start a cíl závodu "Pražská 50" je ve vysokoškolském areálu v Praze - Dejvicích. Trasa vede na severozápad od Prahy na hrad Okoř a zpět. Z názvu závodu lze vytušit, že dálka trati je přiližně 50 km. Jak jsem se dozvěděl, jedná se o akci s dlouholetou tradicí, letos se konal již 26. ročník. K účasti mne přesvědčil celkem mírný profil trati s převýšením kolem 700 m a velkorysý limit na dojetí 4,5 hodiny. Když jsem si pro jistotu ještě zkusil projet trať nanečisto a výsledný čas byl 3:20 při pohodovém tempu, rozhodl jsem se jít do toho.
Bylo skvělé šlápnout do pedálů spolu s tisícovkou podobných nadšenců. Jelo se pěkně mj. i díky příznivému počasí. Dokonce tak pěkně, že jsem se asi trochu nechal strhnout atmosférou a lehce přepálil tempo, takže mi posledních cca 10 km docela tuhly nohy. Ale i tak se mi nakonec podařilo z času zkušební jízdy ubrat téměř půlhodinu. Drtivou většinu startovního pole jsem zkušeně držel celý závod před sebou. Jenom pár snaživcům se povedlo proklouznout mi za záda a dojet do cíle později :) Vůbec mi to nevadilo. Jednak to byl očekávaný výsledek a jednak mi o umístění vůbec nešlo. Chtěl jsem hlavně vyzkoušet atmosféru amatérského závodu a ta mne uchvátila.
Jedná se o moji první zkušenost s podobnou akcí, takže nemám srovnání, ale byl to skvělý zážitek. Pořadatelé perfektně zvládli organizaci závodu na trati i v zázemí a zajistili bohatý doprovodný program. Nezapomenutelné bylo také povzbuzování na trati od pořadatelů i diváků, které fungovalo jako účinný doping. Těším se zase za rok!
| Mapa a videa |
Po Nise, Vltavě a Ohři jsem do sbírky přidal další řeku, tentokrát Labe. Na začátku jsem se popovezl vlakem do Trutnova, odtud pokračoval směrem k prameni Labe v Krkonoších a dále podél toku řeky až do Cuxhavenu v Německu, kde se Labe vlévá do Severního moře, potom už domů opět vlakem.
Celá Labská stezka je velmi dobře značená, na úźemí ČR jako cyklotrasa č.2, v Německu jako Elberadweg. Jsou k ní i výborně zpracované stranky www.elberadweg.de, kde jsou informace o zajímavých místech na trase, možnosti ubytování a hlavně také mapy a GPX soubory pro navigaci. Cesta je na stránkách koncipovaná směrem od ústí k prameni, takže naopak, než jsem jel já. Cesta proti proudu je údajně výhodnější kvůli převažujícímu směru větrů od moře. Po pravdě trochu jsem se protivětru bál, ale přesto mi přišlo logičtější jet ve směru toku. Nakonec to nebylo tak hrozné, zdálo se mi naopak, že až na pár výjimek mi po většinu času foukalo do zad. Kopců jsem si užil první dva dny Krkonoších, od Vrchlabí až k moři už je to prakticky po rovině. Jelo se krásně, ale musím uznat, že Labe je opravdu dlouhé. Česká část a začátek Německa jsou ještě celkem zajímavé. Nejen tím, že se projíždí mnoho velkých měst, ale také různorodou okolní krajinou. Projíždí se Českým středohořím, oblastí Labských pískovců, dokonce i krajina Polabské nížiny je oproti sevenímu Německu překvapivě pestrá. Od Drážďan dál už to začínají být jen louky a pastviny od obzoru k obzoru. Zpestřením zde byla města a městečka s krásnými historickými centry a labské přívozy poháněné jen silou říčního proudu.
Moje obavy z těžké cesty proti silnému větru se nakonec nenaplnily. Cesta nebyla fyzicky náročná, jenom dlouhá. Nejnáročnější byl tento výlet pro část těla, která je v kontaktu s kolem. A nemyslím tím dlaně ani chodidla.
| Mapa a videa |
Koncem roku 2023 jsem se náhodou dozvěděl o tomto cyklistickém závodě. Zdálo se mi, že necelých 200 km ve dvou dnech by mohla být taková hezká vyjížďka, tak jsem se trochu neuváženě přihlásil. S blížícím se termínem startu mi stále více docházelo, že větší problém, než 195 km "dopředu", budou ty 4 km "nahoru". V každém případě jsem to nevnímal jako závod, spíše jsem chtěl vyzkoušet, jestli dokážu dojet do cíle, takže jediným mým soupeřem byl časový limit 32 hodin. Nakonec jsem to zvládl, i když to bylo těsné. Zhruba od poloviny trati jsem si říkal, že na podobnou šílenost už mě nikdo nedostane, ale pár hodin po dojetí do cíle už jsem začal přemýšlet o Brdském meandru 2025. Tak uvidíme, jestli za rok opět vyrazím...
| Mapa a videa |
První úsek z Prahy do Plzně srabácky vlakem, potom už na kole k prameni Ohře a podél řeky až k soutoku s Labem a zpět do Prahy. K tomu dvě krátké bonusové odbočky. První do Ašského výběžku, druhá na Klínovec, nejvyšší vrchol Krušných hor.
| Mapa a videa |
Po loňském letním výletu na sever tentokrát cesta na jih. Přes Brdy, Šumavu, Alpy a italské Dolomity až k moři do Benátek. Po jednodenní pauze vyplněné prohlídkou města zpět do rakouských Alp a z Villachu vlakem domů.
| Mapa a videa |
Z Prahy vlakem do Písku a potom krátký přesun do Vimperku do předem zamluveného penzionu. Další den ráno k prameni Vltavy a pak pěkně po proudu až do Mělníka. Trasa Vltavské cyklostezky (CT č.7) na svém začátku i konci většinou kopíruje tok řeky. Úsek zhruba od Hněvkovic pár kilometrů za Hlubokou až do Štěchovic kousek před Prahou se bohužel s řekou moc nepotkává. Naštěstí se jede pěknou krajinou po klidných cestách s minimálním provozem, takže to tolik nevadí.
| Mapa a videa |
První pokus o delší cestu kolmo. Celkem vydařený. Z Prahy směrem na Liberec, do Hrádku nad Nisou a odtud cyklotrasou Odra-Nisa, která vede německo - polským pomezím okolo řeky Nisy a následně Odry až k Baltu. Po koupačce a odpočinku kousíček popovezení vlakem a cca od Míšně proti proudu Labe do Mělníka a dál podél Vltavy zpátky domů.
| Mapa a videa |