Dálkové závody bez zajištěné podpory, kde se každý na trati musí spolehat sám na sebe, jsou trochu jiné, než klasické závody. Většině účastníků nejde příliš o výsledný čas a umístění, ale primární je úspěšně zdolat všechny nástrahy tratě a dorazit do cíle. Vzájemná rivalita tak ustupuje do pozadí a spoluzávodníci se navzájem spíše povzbuzijí, než že by spolu soupeřili. Tak jsem alespoň já vnímal atmosféru na Brdském meandru a mimo jiné i proto jsem chtěl vyzkoušet další podobný závod. Do oka mi padl Bike paradise, který se letos konal již potřetí. Pořadatelé vypsali dvě trasy, kratší 180 km, a delší 290 km. Na poslední chvíli ještě doplnili ultra dlouhou 520 km, ale takový blázen zase nejsem. Bohatě mi stačila trasa 290 km.
Závod má start i cíl v Sobotce a vede krásnou přírodou Českého ráje. Trasa ukazuje většinu hlavních tusristických lákadel, které tato oblast nabízí, a to dokonce z různých úhlů, protože namotat 290 km do relativně malého prostoru Českého ráje znamená, že si kraj projedete opravdu "křížem krážem". Moje dojmy ze závodu by se daly rozdělit na 3 části po jednotlivých stokilometrech.
První stovka ubíhala nádhernou krajinou s úžasnými výhledy a taky kopci. V této první třetině trati se totiž nastoupala celá polovina výškových metrů závodu. O to se postaraly zejména 2 nejvyšší body trati - vrchy Tábor a Kozákov, z nichž ani jeden nešel zvládnout bez tlačení. Před vrcholem Kozákova začalo navíc trochu pršet, ale nakonec se mi podařilo kopec vyšplhat, za což jsem se odměnil svačinkou a odpočinkem v bistru na Kozákově. Násedující sestup dolů do údolí byl trochu kaskadérský výkon. Závod byl trasován po žluté turistické, která je dost krkolomná i bez toho, že by člověk vedl kolo. Jet se to opravdu nedalo a byl jsem rád, když jsme se konečně já i kolo dostali bez úhony dolů do normálně jetelného terénu.
Tady začala druhá třetina závodu, která byla jako za odměnu. Jelo se jen mírně zvlněnou krajinou po dobrých cestách a kilometry utěšeně přibývaly. Dokud bylo ještě světlo, kochal jsem se nádhernými výhledy a obdivoval, jak je Český ráj krásný. S nastupujícím večerem jsem se pomalu začal chystat na to, co přijde. Termín závodu se totiž neomylně trefil do nejchladnější srpnové noci, na kterou předpovědi slibovaly teploty kolem 6°C (realita nakonec byla ještě o kousek horší, noční teploty klesaly až někam ke 3°C). Ještěže jsem před závodem předpovědi počasí sledoval a prozíravě s sebou přibalil pár vrstev oblečení navíc. Večer jsem na sebe navlékl všechno, co jsem měl, a s lehkými obavami vyrazil vstříc mrazivé noci. "Naštěstí to dobře dopadlo..." :) Dokud jsem jel a zahříval se šlapáním, zima nebyla tak hrozná. Pomohla i zastávka v občestvení U kapitána v Doním Bousově, kde ještě po půlnoci nabízeli kávu a grilovanou klobásu. Těsně před svítáním jsem zhruba na 200. kilometru odbočil kousek mimo trasu na bezinku u dálnice, kde jsem si chtěl dát kávu, abych se zahřál a povzbudil do další jízdy. Nakonec jsem kromě kávy dal i hodinku spánku a když jsem se probudil, venku svítilo sluníčko, teplota se pomalu blížila k srpnovému normálu a já vyrazil do poslední třetiny závodu.
V té jsem už začal dost výrazně pocíťovat únavu. Žádné extra dlouhé ani prudké kopce v této části nebyly, ale občas jsem tlačil i to, co bych asi normálně jel. Ani po rovince kilometry nějak nechtěly naskakovat. Navíc po studené noci přišel horký den a mně docházela voda. Vidina blízkého cíle a točená Kofola v restauraci Pod šikmou Věží mi nakonec dodaly potřebnou motivaci do finiše a já po téměř 28 hodinách dorazil do cíle, kde mě čekala zasloužená medaile a sekaná :)
Závod Bike paradise se mi líbil. Trasa Českým rájem je cyklisticky přívětivá, pěkně se jede a zároveň nabízí i nádherná panorámata a kochačky pro oko. Sympatická je mi filozofie pořadatelů, kteří nestanovují žádné časové limity na dojetí a nechávají tak každému prostor přizbůsobit si závod svým schopnostem. Zatím nevím jestli Bike paradise zkusím zase za rok. Uvažoval jsem, že bych příště zvolil trasu 180 km, ale uvidíme, třeba znovu půjdu do těch 290.
| Mapa a videa |
Závod Manitou Železné hory CARDION je součástí MTB seriálu Kolo pro život. Závod startuje a cíluje v Chrudimi a vede krajinou nedalekých Železných hor. Bez zaváhání jsem zvolil delší varitntu, tj. trasu B o délce 65 km. Asi jsem trochu přecenil své síly, ale nelituji, závod jsem si užil opravdu naplno.
Hlavními lákadly pro mne byl sjezd chrudimských Širokých schodů těsně po startu a brod přes Chrudimku, který čeká na účastníky přibližně v polovině 65 km trati. Na obě výzvy jsem se moc těšil a zároveň se hlavně schodů trochu obával, tak jsem pro jistotu již několik týdnů předem zkoušel sjet každé vhodné schodiště, které jsem na svých cyklovyjížďkách potkal :) Během závodu jsem zjistil, že kromě schodů a brodu trať skrývá ještě jednu chuťovku, kterou se ale pořadatelé moc nechlubí, a to je výjezd "bažinou" - lesní pěšinou plnou hlubokého bahna, které nevím odkud se bere, protože ani týden tropických veder ho nedokázal nevysušit. A že teplo bylo pořádné. V den startu bylo "jenom" necelých 30°C, ale i to stačilo. Ještě, že se nejelo o den dříve, kdy teploty překračovaly pětatřicíku.
Brzy po startu mi došlo, že to nebude taková pohoda, jako předešlé dva závody. Od počátku jsem se propadal startovním polem více než jsem zvyklý, i když jsem zvyklý hodně. Nejdřív jsem doufal, že ostatní přepálili tempo a já se ještě vrátím do pelotonu podprůměrných, ale moje ztráta postupem času narůstala a bylo jasné, že to bude osamělá jízda téměř na chvostu. Tentokrát to prostě nějak nejelo. Nevím jestli jsem se zrovna nepotkal s formou nebo na 65 km trasu už se obvykle hlásí borci, kteří zkrátka mají nějakou tu cyklistickou kvalitu. Nebo je to tím, že jsem si zapomněl nasadit Nosky, příště na to musím myslet :)
Moje konečné umístění v první dvacítce od konce není úplně oslnivé, ale alespoň mám příští rok co zlepšovat. Závod je úžasný. Kromě své ikonické kombinace "Schody & Brody" nabízí mnoho dalších technických úseků a pěkných sjezdů, takže nuda to rozhodně není. Bylo vidět, že závodem žije nejen pořadatelská Chrudim, ale i obce v okolí, kde u trati nebyly výjimkou skupiny povzbuzujících fanoušků. Skvělý je pán, který v jednom z prudkých stoupání pravidelně chladí projíždějící závodníky vodou z hadice.
A jak jsem si vedl na hlavních atrakcích závodu? Schody jsem sjel jak malinu, brod cca do 3/4, pak už mne kamenité dno tak rozhodilo, že jsem musel sesednout (stav vody odhadem někam ke kolenům). Lesní pěšinu s bažinou jsem zpočátku dával, ale začaly mne chytat křeče, takže jsem druhou polovinu blátíčka musel šlapat pěšky.
| Mapa a videa |
Na jaře se mi při jednom z prvních závodů sezony dostal si ruky leták s reklamou na Tour de Ralsko, cyklistický závod v okolí Mimoně s termínem konání někdy v polovině července. Jelikož do července bylo ještě daleko, řekl jsem si, že budu-li mít čas a chuť, mohl bych se třeba přihlásit. Leták jsem schoval a pustil to z hlavy. Ten na mne znovu vykoukl z bordelu na mém stole přibližně týden před datem startu, a jelikož čas i chuť byla, rovnou jsem vyplnil přihlášku na 47 km trasu.
Trať závodu má přívětivý profil s převýšením okolo 600 metrů a nezáludný terén s minimem technicky náročnějších pasáží. Projíždí se krásnou přírodou většinou lesními cestami s několika asfaltovými úseky. Start závodu je na náměstí v Mimoni, odkud trasa vede do bývalého vojenské prostoru Ralsko, kde obkrouží vojenské letiště Hradčany a vrací se zpět směrem k Mimoni do cíle na místním dostihovém závodišti.
Počasí v den startu bylo příjemně letní. Trať byla po nedávných deštích na několika místech trochu rozblácená, ale nebylo to nic, co by nešlo zvládnout. Jelo se mi krásně a celkem s přehledem jsem dorazil do cíle na 165. místě z 265 závodníků, v uctivém časovém odstupu od těch nejlepších.
Tour de Ralsko sice není součástí velkých závodních seriálů typu Kolo pro život nebo Prima CUP, ale rozhodně stojí za účast. Líbila se mi příjemná "rodinná" atmosféra a zároveň bezvadná organizace na trati i v zázemí závodu. Je vidět, že pořadatelé to dělají opravdu poctivě a s nadšením. Povedlo se jim pro všechny účastníky připravit pohodové odpoledne s cyklistikou. Oceňuji merch ve startovním balíčku (bidon i ponožky se mi moc líbí) a pivo & nealko v cíli v ceně startovného. S all inclusive páskou na ruce jsem si připadal jak na dovolené u moře :)
| Mapa a videa |
Při svém letošním letním cykloputování jsem navštívil Litvu, Lotyšsko a Estonska, tedy státy, o kterých toho většnou u nás příliš nevíme. Stěží dokážeme správně vyjmenovat jejich hlavní města nebo identifikovat jejich státní vlajky a stále je vnímáme tak trochu jako "bývalé Rusko". Přitom ekonomicky se jim celkem daří, jsou již více než 10 let členy eurozóny, jejich úroveň digitalizace veřejné správy jim můžeme závidět. Vznikly zde některé úspěšné firmy, které většina lidí zná, ale netuší, že pochází z Pobaltí (Skype, Bolt, Vinted, ...). Chtěl jsem se do tohoto pro Čechy možná trochu exotického koutu Evropy podívat a lépe ho poznat.
Původní představa byla, že dojedu na východ Polska, přejedu do Litvy a během dvou týdnů své dovolené budu mít spoustu času tyto ministátečky probicyklovat křížem krážem. Při podrobnějším zkoumání mapy a plánování cesty jsem rychle zjistil, že i když jsou tyto státy jsou malé co do počtu obyvatel, svou rozlohou je každý z nich téměř stejně velký jako Česko (snad s výjimkou Estonska, které je přece jen o trošku menší). A projet na kole během dvou týdnů křížem krážem dvě a půl Českých republik, to tak nějak časově příliš nevychází, takže nezbylo než původní záměry zasadit do reálných rámců :)
Protože jsem určitě chtěl vidět všechna tři hlavní města, naplánoval jsem trasu mezi nimi a přidal několik málo odboček k zajímavým místům, která které se nacházela příhodně "při cestě". Vyšla mi z toho vzdálenost, kterou by mělo být možné jakž takž ve dvou týdnech zvládnout. I tak jsem si na začátku nebyl úplně jistý, jestli stihnu absolvovat celou trasu. A už vůbec jsem neměl tušení, jak se vrátím zpět do Česka. Říkal jsem si, že návrat začnu řešit, až to bude aktuální, a že se určitě nakonec nějak domů dostanu.
Můj pobaltský cyklovýlet začal 24 hodinovým cestováním vlakem z Prahy do polského města Suwalki nedaleko hranic s Litvou, kde jsem konečně nasedl na kolo a vyrazil. Po pár kilometrech Polskem jsem přejel litevské hranice, kde byl mým prvním cílem Vilnius, hlavní město Litvy. Ve Vilniusu jsem přespal, takže byl čas na krátkou večerní procházku centrem a po nábřeží řeky Neris, která zde protéká.
Z Vilniusu jsem pokračoval podél řek Neris a Němen na pobřeží Baltského moře k poloostrovu Kurská kosa, kterou jsem projel krásnou cyklostezkou mezi písečnými dunami a borovými háji. Bohužel jsem zde nevyužil příležitost ke koupání, i když počasí bylo ideální a pláže nádherné. Nechtěl jsem ztrácet čas a říkal jsem si, že ještě určitě bude ke koupačce v moři spousta možností. Netušil jsem, že slunečná část výletu končí a zbytek bude ve znamení dešťů a citelného ochlazení.
Z Kurské kosy jsem pokračoval podél baltského pobřeží do Lotyšska. Tam jsem zhruba na úrovni přímořského města Liepaja uhnul směrem na východ k hlavnímu městu Rize, kde jsem se opět ubytoval, abych měl čas si město prohlédnout. Z Rigy jsem pokračoval na severovýchod do národního parku Gauja v údolí stejnojmenné řeky a dál pak už nejkratší cestou do estonského hlavního města Tallinnu.
V Tallinnu jsem strávil 2 noci a měl jsme tak celý den, abych si prohlédl město a okolí. Dokonce se umoudřilo počasí, takže jsem zvládl i rychlé namočení do ledové vody Baltského moře a slunění na pláži. Jelikož se blížil závěr mé dovolené, začal jsem vymýšlet, jak se z Tallinnu dostanu domů. Nakonec jsem našel spojení Flixbusem do Varšavy a odtud vlakem do Prahy. Zpáteční cesta proběhla hladce a po 30 hodinách jsem byl zpět doma.
Navzdory ne úplně ideálnímu počasí v druhém týdnu se výlet do Pobaltí vydařil. Jsem rád, že jsem mohl tuto část světa trochu poznat. Pravda je, že můj první dojem po překročení hranic z Polska do Litvy byl trochu rozpačitý. Mimo hlavní trasy byly najednou běžně pouze prašné štěrkové silnice místo asfaltových, vesnice byly převážně tvořeny dřevěnými "chaloupkami"... Bylo tak nějak vidět, že pobaltské státy nepatří k nejbohatším a že měly po pádu komunismu horší startovní pozici než většina bývalého východního bloku.
Brzy jsem ale zjistil, že tam mnohé věci naopak fungují velice dobře. Silnice včetně těch štěrkových byly v dobrém stavu s rovným povrchem bez výmolů, tráva u krajnic posekaná. Města a vesničky vesměs čisté a upravené, v každé větší vesnici byla dobře zásobená samoobsluha s dlouhou otevírací dobou (a myslím tím opravdu vesnice, vzhledem k hustotě zalidnění je 1000 obyvatel ve zdejších poměrech už spíše malé město).
Skvělé bylo naprosto samozřejmé akceptování plateb kartou. Hotovost jsem za celou dobu potřeboval všehovšudy dvakrát. Jednou když jsem platil nějakým lidem za to, že si můžu postavit stan na jejich zahradě, podruhé u malého rodinného přívozu kdesi na samotě. Přestože první dojem může trochu klamat, bylo evidentní, že je odtud blíž do Skandinávie, než třeba na Balkán (nejen geograficky).
Pobaltská krajina se podobá té naší. Střídají se pole, louky, lesy, jenom je potřeba odmyslet si kopce. Pobaltí je téměř úplná placka, takže nepřítelem cyklisty zde nejsou ani tak strmá stoupání, jako spíše vítr. Prvních pár dní, kdy jsem jel v silnému protivětru, byl docela boj. Vyhlížel jsem každý trochu větší kopeček, za kterým to tolik nefoukalo, protože do kopce se ve finále jelo lépe než proti větru. A taky je znát malá hustota zalidnění. Jedete desítky kilometrů a nepotkáte žádnou "civilizaci", kromě pár osamocených stavení někde v dálce.
Velká pochvala za cyklistickou infrastrukturu ve městech a toleranci řidičů. Občas stačilo trochu přibrzdit u přechodu a už auta zastavovala. Někdy jsem přejel přes přechod, i když jsem tam jet nechtěl, abych neurazil :)
Během dvou týdnů jsem viděl spoustu zajímavých míst. Pokud bych měl něco vypíchnout, tak určitě všechna tři hlavní města - Vilnius, Riga i Tallinn, která se mi moc líbila. Pěkné bylo také pobřeží Baltu u Kurské kosy v Litvě a národní park Gauja v Lotyšsku. Z Estonska jsem toho kromě Tallinnu moc nestihl, bohužel nezbyl čas.
V každém případě, už si budu pamatovat, kde jednotlivé státy Pobaltí leží i jaké mají vlajky a hlavní města. A také jak se řekne "děkuji" litevsky, lotyšsky a estonsky - jedno z prvních slov, které si v cizině hledám ve slovníku, je to dobrý "prolamovač ledů" :)
| Mapa a videa |
Jsem rád, že se mi do letošního programu podařilo tento závod zařadit. Je to akce s dlouholetou tradicí, první ročník startoval už v roce 2000, tehdy ještě pod názvem Lužická "50". Závod jsem poprvé zaregistroval díky videím na youtube, kde zejména záběry z ročníku 2024, utopeného v bahně a dešti, byly hodně výživné. Když jsem náhodou během svého květnového cyklovýletu projížděl nedaleko Jablonného v Podleštědí okolo ranče Malevil, který závod pořádá, napadlo mne, že bych si někdy mohl Malevil CUP vyzkoušet. Netušil jsem, že se to podaří tak brzy. S přihláškou jsem čekal na poslední chvíli, až jak se budu cítit po Brdském Meandru. Jelikož mi letošní Meandr sedl o dost lépe než loňský a protože bych stejně nakonec litoval, že jsem to nezkusil, po pár dnech váhání jsem se s lehkými obavami přihlásil. Tento rok byly v nabídce 4 délky tratí, "královská" stokilometrová a k tomu 70, 50 a 30 km. Na 100 ani 70 km trasu jsem si netroufl, tak jsem vybral variantu 50 km.
Na rozdíl od deštivého Brdského Meandru před týdnem, v Malevilu bylo počasí skutečně letní. Slunce během týdne vysušilo trať, takže tentokrát se žádné bahenní lázně nekonaly. Vzhledem k tomu, že již od rána sluníčko pěkně hřálo a teploty rychle stoupaly nahoru, snažil jsem se úvod závodu nepřepálit a správně rozvrhnot síly. Kupodivu mi nohy šly docela dobře a plný bidon i občerstvovačky na trase mne stíhaly uchladit na optimální provozní teplotu. Celou dobu jsem se pomalu, ale jistě probojovával startovním polem vpřed. S konečným časem i umístěním jsem byl navýsost spokojen. I když mi samozřejmě nešlo ani tak o výsledek, jako o zážitek. A ten byl skvělý. Organizace závodu na trati i v zázemí byla prvotřídní. Velký kredit patří moderátorům, kteří celé odpoledne s neúnavným entuziasmem komentovali dění v cílové rovince od příjezdu vítězů až po dojezd posledního závodníka pár vteřin před limitem.
V závěrečném proslovu hlavního organizátora zaznívala trochu skepse, zda nalezne dost energie a odvahy do uspořádání příštího ročníku. Doufám, že z něj mluvila pouze chvilková únava a že Malevil CUP 2026 bude. Chtěl bych se zúčastnit.
| Mapa a videa |
Po roce opět zpátky na Brdském Meandru. Loni mi můj premiérový Meandr dal pěkně zabrat, takže jsem do toho letos šel s respektem. Na druhou stranu mám oproti loňsku přece jen o něco více naježděno, vhodnější kolo, více zkušeností, a tak jsem si jako hranici úspěchu stanovil čas 24h, což by znamenalo zlepšení o témeř 6h.
Ještě týden před startem dávaly předpovědi počasí naději na slunečný den s až 28 °C, proto jsem svou výbavu i psychyku ladil spíše na úmorné vedro podobné loňskému závodu. Realita byla hodně jiná. Tři dny před startem byly poměrně dost deštivé, takže bylo jasné, že prášit od kol se opravdu nebude. Startovní den začal lehkou ranní přeháňkou, po které následoval kvalitní celodenní liják. Za chvíli jsem byl tak promočený, že jsem déšť ani moc nevnímal. Tedy s výjimkou delších sjezdů, které byly v dešti a chladném počasí vyloženě chuťovka.
Navzdory nepřízni počasí se mi jelo celkem pěkně. Po loňské zkušenosti jsem čekal, kdy přijde krize, a kupodivu stále nic. Cesta celkem ubíhala i díky tomu, že jsem většinu cesty vždy jel s někým dalším a při klábosení o všem možném nebyl tak nějak čas myslet na déšť, zimu nebo únavu. V první polovině trati jsme se průběžně předjížděli a zase sjížděli s Romanem, účastníkem všech tří dosavadních Meandrů. Později jsem „nabral“ Martina, kterému zmokl mobil, kde měl mapu trasy a tak jsme pokračovali společně podle mé navigace. Projeli jsme spolu téměř celou druhou polovinu závodu. Cestou se k nám přidala ještě další dvojice „navigátora“ a „spolujezdce“ s nefunkční navigací. Jsem za to rád, protože jízda v partě byla velké pohoda. Rozhodně lepší varianta, než se prodírat tmou a zimou sám.
Do cíle jsme společně dorazili v noci kolem druhé hodiny. Výsledný čas cca 18h mne příjemně překvapil, po loňské 30 hodinové bitvě velké zadostiučinění. Ani nemluvím o tom, že jsem tentokrát nepotřeboval odpočinek, abych začal zvažovat účast na příštím ročníku Meandru. Bylo mi hned jasné, že v roce 2026 chci jet zas!
Poznatek – brdské červené bahno je pěkná potvora. Vleze vám všude. Když necháte kolo 2 dny stát, než se dokopete k jeho umytí, skoro neotočíte pedálama a řetěz vypadá jako by byl totálně zrezlý. Naštěstí chemie zvítězila nad přírodou a kolo je zase jako ze škatulky.
| Mapa a videa |
Pro svou obvyklou květnovou cyklodovolenou jsem tentokrát neměl předem vymyšlenou žádnou trasu a ještě pár dní před odjezdem jsem vlastně nevěděl, kam přesně zamířím. Nakonec jsem si objednal ubytování v penzionu nedaleko Liberce s tím, že začnu v Jizerkách a pak nějak vymyslím kam dál. První den jsem tedy dorazil do penzionu, odkud jsem následující dva dny vyjížděl na okruhy Jizerskými horami. Potom jsem se vydal směr Lužické hory, projel si Šluknovský výběžek a přespal v penzionu nedaleko něměckých hranic. Další den jsem projel Českosaským Švýcarskem a z Děčína jsem vyšplhal na hřebeny Krušných hor, kde jsem si našel ubytování na Cínovci. Následovala cesta po hřebenech Krušných hor až k Měděnci. Tam jsem sjel dolů do údolí a po přenocování v Kláštěrci jsem se vrátil do Prahy. Sice jsem s sebou vezl stan a spacák, ale předpovědi počasí s nočními teplotami kolem nuly mě přesvědčily raději využít ubytování v penzionech. Zajímavost - je to první cyklovýlet, kde jsem se ani kousek nepopovezl vlakem a celé si to odšlapal sám.
| Mapa a videa |
Čtrnáct dní po Hradci Králové se konal závod Bikemaraton Beroun COFIDIS, úvodní podnik seriálu amatérských závodů "Kolo pro život". I zde byly v nabídce dvě závodní tratě, Trasa B dlouhá 51 km a kratší Trasa C s délkou 33 km. Nakonec jsem nenašel dost odvahy na delší trať a zvolil 33 km variantu. Byl to můj první závod na mokru. Jelikož několik dní před startem poměrně vydatně pršelo, trať vedoucí většinou po lesních a polních cestách nabídla slušnou porci bahýnka. Naštěstí se počasí v den závodu umoudřilo a v příjemném jarním sluníčku byly ty bahenní koupele celkem snesitelné.
Musím říct, že jsem sám sebe překvapil, jak dobře jsem závod zvládl. Ne že bych se v rámci celkového pořadí vymanil ze slabšího podprůměru, to ani není moje ambice, ale jelo se mi celkem pěkně a v cíli jsem měl stále dost sil. Za rok musím zkusít trasu 51 km.
| Mapa a videa |
Po tom, co jsem si velice užil svou loňskou účast na Pražské 50, plánuji letos kromě cyklovýletů i občasné cyklozávody (což jsou v mém podání v podstatě také cyklovýlety, ale to je vedlejší).
Mým letošním prvním závodem byl Prima CUP Decathlon Hradec Králové, což je tradiční otvírák sezony seriálu Prima CUP. V Hradci se jedou dvě závodní trasy, delší 67km a kratší 47km. Původně jsem pokukoval po té delší i vzhledem k minimálnímu převýšení, ale pro jistotu jsem si asi měsíc před závodem projel trať nanečisto. Dobře jsem udělal. Převýšení je sice minimální, ale je tam několik technicky náročných úseků, kde se jede přes kameny, kořeny, výmoly... zkrátka hrůza. Moje průměrná rychlost byla v těchto částech hluboko pod 10km/h. Celé věci nepomohlo ani občasné drobné bloudění, jelikož bez značení trasy přímo v terénu nebylo vždy dle navigace úplně jasné, kudy se vlastně má jet. Po této zkušenosti jsem se raději rozhodl pro kratší variantu, tj. trasu 47km.
Počasí na závod vyšlo na jedničku. Po pár chladnějších dnech těsně před termínem závodu se v den startu konečně trochu oteplilo a podmínky pro cyklistování byly téměř ideální - zataženo, bezvětří, ani horko, ani zima, prostě paráda. Bylo také štěstí, že dlouho nepršelo, takže trať byla suchá. Jet ten terén za mokra musí být masakr. Po startu jsem vyrazil lehce nervozní, jak zvládnu technické pasáže, které přicházi zhruba od 20. klilometru, ale brzy nervozita opadla a užíval jsem si rychlou úvodní část trasy. Technické úseky nakonec nebyly tak hrozné. Částečně proto, že jsem už věděl, co mě čeká, a také jsem pochopil, že nejsem jedniný z účastníků, kdo s terénem zápasí :) Konečným časem těsně přes 3 hodiny a pořadím někde kolem 70% startovního pole jsem olympijský limit opět zřejmě nesplnil, ale za mne spokojenost. V cíli se mi zdálo, že mám ještě dost sil a že jsem mohl zkusit i těch 67km, ale když jsem viděl na internetu videa z delší trasy, nejsem si jistý. Za rok to třeba risknu. V každém případě již se těším na příští ročník, závod je to opravdu povedený.
| Mapa a videa |
Start a cíl závodu "Pražská 50" je ve vysokoškolském areálu v Praze - Dejvicích. Trasa vede na severozápad od Prahy na hrad Okoř a zpět. Z názvu závodu lze vytušit, že dálka trati je přiližně 50 km. Jak jsem se dozvěděl, jedná se o akci s dlouholetou tradicí, letos se konal již 26. ročník. K účasti mne přesvědčil celkem mírný profil trati s převýšením kolem 700 m a velkorysý limit na dojetí 4,5 hodiny. Když jsem si pro jistotu ještě zkusil projet trať nanečisto a výsledný čas byl 3:20 při pohodovém tempu, rozhodl jsem se jít do toho.
Bylo skvělé šlápnout do pedálů spolu s tisícovkou podobných nadšenců. Jelo se pěkně mj. i díky příznivému počasí. Dokonce tak pěkně, že jsem se asi trochu nechal strhnout atmosférou a lehce přepálil tempo, takže mi posledních cca 10 km docela tuhly nohy. Ale i tak se mi nakonec podařilo z času zkušební jízdy ubrat téměř půlhodinu. Drtivou většinu startovního pole jsem zkušeně držel celý závod před sebou. Jenom pár snaživcům se povedlo proklouznout mi za záda a dojet do cíle později :) Vůbec mi to nevadilo. Jednak to byl očekávaný výsledek a jednak mi o umístění vůbec nešlo. Chtěl jsem hlavně vyzkoušet atmosféru amatérského závodu a ta mne uchvátila.
Jedná se o moji první zkušenost s podobnou akcí, takže nemám srovnání, ale byl to skvělý zážitek. Pořadatelé perfektně zvládli organizaci závodu na trati i v zázemí a zajistili bohatý doprovodný program. Nezapomenutelné bylo také povzbuzování na trati od pořadatelů i diváků, které fungovalo jako účinný doping. Těším se zase za rok!
| Mapa a videa |
Po Nise, Vltavě a Ohři jsem do sbírky přidal další řeku, tentokrát Labe. Na začátku jsem se popovezl vlakem do Trutnova, odtud pokračoval směrem k prameni Labe v Krkonoších a dále podél toku řeky až do Cuxhavenu v Německu, kde se Labe vlévá do Severního moře, potom už domů opět vlakem.
Celá Labská stezka je velmi dobře značená, na úźemí ČR jako cyklotrasa č.2, v Německu jako Elberadweg. Jsou k ní i výborně zpracované stranky www.elberadweg.de, kde jsou informace o zajímavých místech na trase, možnosti ubytování a hlavně také mapy a GPX soubory pro navigaci. Cesta je na stránkách koncipovaná směrem od ústí k prameni, takže naopak, než jsem jel já. Cesta proti proudu je údajně výhodnější kvůli převažujícímu směru větrů od moře. Po pravdě trochu jsem se protivětru bál, ale přesto mi přišlo logičtější jet ve směru toku. Nakonec to nebylo tak hrozné, zdálo se mi naopak, že až na pár výjimek mi po většinu času foukalo do zad. Kopců jsem si užil první dva dny Krkonoších, od Vrchlabí až k moři už je to prakticky po rovině. Jelo se krásně, ale musím uznat, že Labe je opravdu dlouhé. Česká část a začátek Německa jsou ještě celkem zajímavé. Nejen tím, že se projíždí mnoho velkých měst, ale také různorodou okolní krajinou. Projíždí se Českým středohořím, oblastí Labských pískovců, dokonce i krajina Polabské nížiny je oproti sevenímu Německu překvapivě pestrá. Od Drážďan dál už to začínají být jen louky a pastviny od obzoru k obzoru. Zpestřením zde byla města a městečka s krásnými historickými centry a labské přívozy poháněné jen silou říčního proudu.
Moje obavy z těžké cesty proti silnému větru se nakonec nenaplnily. Cesta nebyla fyzicky náročná, jenom dlouhá. Nejnáročnější byl tento výlet pro část těla, která je v kontaktu s kolem. A nemyslím tím dlaně ani chodidla.
| Mapa a videa |
Koncem roku 2023 jsem se náhodou dozvěděl o tomto cyklistickém závodě. Zdálo se mi, že necelých 200 km ve dvou dnech by mohla být taková hezká vyjížďka, tak jsem se trochu neuváženě přihlásil. S blížícím se termínem startu mi stále více docházelo, že větší problém, než 195 km "dopředu", budou ty 4 km "nahoru". V každém případě jsem to nevnímal jako závod, spíše jsem chtěl vyzkoušet, jestli dokážu dojet do cíle, takže jediným mým soupeřem byl časový limit 32 hodin. Nakonec jsem to zvládl, i když to bylo těsné. Zhruba od poloviny trati jsem si říkal, že na podobnou šílenost už mě nikdo nedostane, ale pár hodin po dojetí do cíle už jsem začal přemýšlet o Brdském meandru 2025. Tak uvidíme, jestli za rok opět vyrazím...
| Mapa a videa |
První úsek z Prahy do Plzně srabácky vlakem, potom už na kole k prameni Ohře a podél řeky až k soutoku s Labem a zpět do Prahy. K tomu dvě krátké bonusové odbočky. První do Ašského výběžku, druhá na Klínovec, nejvyšší vrchol Krušných hor.
| Mapa a videa |
Po loňském letním výletu na sever tentokrát cesta na jih. Přes Brdy, Šumavu, Alpy a italské Dolomity až k moři do Benátek. Po jednodenní pauze vyplněné prohlídkou města zpět do rakouských Alp a z Villachu vlakem domů.
| Mapa a videa |
Z Prahy vlakem do Písku a potom krátký přesun do Vimperku do předem zamluveného penzionu. Další den ráno k prameni Vltavy a pak pěkně po proudu až do Mělníka. Trasa Vltavské cyklostezky (CT č.7) na svém začátku i konci většinou kopíruje tok řeky. Úsek zhruba od Hněvkovic pár kilometrů za Hlubokou až do Štěchovic kousek před Prahou se bohužel s řekou moc nepotkává. Naštěstí se jede pěknou krajinou po klidných cestách s minimálním provozem, takže to tolik nevadí.
| Mapa a videa |
První pokus o delší cestu kolmo. Celkem vydařený. Z Prahy směrem na Liberec, do Hrádku nad Nisou a odtud cyklotrasou Odra-Nisa, která vede německo - polským pomezím okolo řeky Nisy a následně Odry až k Baltu. Po koupačce a odpočinku kousíček popovezení vlakem a cca od Míšně proti proudu Labe do Mělníka a dál podél Vltavy zpátky domů.
| Mapa a videa |